* Elísek *

Na cestách - pilotní díl

srpen 2004

    Nazdárek všichni. Tak jsem zase tady. Bude mi pomalu pět měsíců a musím se vám zase připomenout a povyprávět jak jsem se měl na své první dovolené. Tak tomu tedy říká panička, ale teď už vím, co to znamená. Spoustu legrace, řádění a mazlení, dlouhé procházky, mohl jsem si dělat skoro to, co jsem chtěl, a když jsem poslechl dostal jsem dobrotu (ne že by to tak nebylo předtím, ale ono to venku nějak lépe chutná).
    No, zkrátka a dobře jsme jedné soboty vyrazili, naložili jsme Martinku (paniččina kamarádka) a hurá pryč z města. Cesta autem nebyla nijak dlouhá, což mne velice potěšilo, protože nemám auto rád a dojeli jsme do našeho nového týdenního domova. To vím teda až teď, protože se panička tvářila jako že tam zůstaneme. Mě by se tam líbilo. Už když jsme vystoupili z auta jsem si všiml, že tam běhá hodně dětí, tak mne napadlo, že bychom si mohli hrát a taky že jo. Děti jsou moc fajn, honí se s vámi, smí se do nich kousat (ale ne moc), hází vám klacek a tyhle se se mnou honily celý týden. Teď to ale vypadá, že já jsem se honil s dětmi a panička se flákala, tak to ale vůbec nebylo. Každý den jsme chodili na výlet. To byly, panečku, výlety, až mne z toho bolel celý pejsek!!! Viděl jsem spoustu pěkných věcí.
   Hned první den jsme šli někam, kde se muselo chodit pořád po schodech. Říkají tomu snad Prachovské skály. Výhled tam byl ale krásný. Lítal jsem mezi skalami a zlobil paničku, protože se o mne pořád bála, abych někam nespadl. Také jsem poznal kámošku a když naši páníčkové odpočívali po výstupu, my jsme se honili mezi stromy.

   Také jsem viděl hrady v Českém ráji. Byli jsme na Kosti, tam vedla taková moc hezká cesta lesem, leželo tam všude spousta klacků a šišek, takže když mne přestal jeden bavit stačilo se shýbnout a vzít si jiný. Byli jsme venku celé odpoledne a taky jsem ochutnal borůvky. Pak jsem si na ně chodil sám, protože to je moc dobře vymyšleno - rostou nízko u země.

   Další hrad, který jsem viděl byly Trosky. Tam byli zajímaví jen ti ptáci. Tak velké ptáčky jsem ještě neviděl. Vrčel jsem a štěkal a chtěl se s nimi honit, ale panička to zakázala. Nevím proč. Ten pán, co je pořád zvedal a něco o nich povídal mi vysvětlil, že jsou nebezpeční, a že ten největší dokáže ulovit i malou antilopu (to jsem taky nikdy neviděl) byl to nějaký orel, proto mi zakázali se s nimi kamarádit. Mě to ale nevadilo, já přece nejsem antilopa!!! To dá rozum?

   Pak jsme také li na Drábské světničky a na další hrad, tentokrát Valečov. To byla vůbec nejdelší procházka v mém životě. Asi jsme to vzali moc velkou oklikou, protože zpátky jsme šli jinudy a bylo to kratší. Cestou jsem potkal slepice. A jéje: říkala panička, když mne viděla jak se za ní ženu do cizí zahrady a vrhám se jí po krku. Křičela na mne, honila mne, majitelka slepice nadávala a celá vesnice se přišla podívat co se děje, nakonec mě chytili, vyndali mi slepici z huby (už ale zapomněli na můj zub, co jsem u ní nechal), panička dostala vynadáno a šli jsme dál. Pak jsme potkali koně, to se mi taky líbí, ale ještě pořád jim nedosáhnu na krk. To jsem zase vrčel a štěkal, na mne si nebude nikdo vyskakovat. Objeli jsme ten den hodně věcí, ale mě strašně bolely nožičky a panička vymyslela, že mě strčí do batohu a ponese mne na zádech. To se mi ze začátku vůbec nelíbilo a snažil jsem se vyskočit, ale pak jsem pochopil dvě věci: za prvé -. panička mě stejně nepustí ven a za druhé -. je to pohodlnější. Tak jsme šli. Stejně jsem se pomstil, rozkousal jsem další vodítko.

   A na zbytek dovolené mi přijel kamarád. Panička má moc fajn kamarádku a ta má labradora Fida, nejdřív jsem se bál, ale když jsme se trochu očuchali a popovídali si tak to šlo. Chtěl jsem si hrát, ale na něj nezabíralo vůbec nic. Akorát můj míček, pro ten běhal, ale to se zase nelíbilo mě.

   No a po týdnu zase domů. Prospal jsem celé dva dny, ale stálo to za to. Už se těším na další výlet.

Mějte se krásně, užívejte si léta a sluníčka a já se zase připomenu.

Váš Elísek, haf haf

Zásadně odmítám standard W3C!!!

Hostivařský psotník - srpen 2004